Kázání 1. 8. 2010

Čtení: Lk 6,37-42

Text: Lk 6,41n

Sestry a bratři,
o čem to tady Ježíš mluví? Pozorujeme u sebe nějaký trám? Nebo se nás to vůbec netýká? Neprovokuje nás ten Ježíš a ještě zbytečně?

Takhle, pojďme to vzít doslovně. Říká se tomu někdy fundamentalisticky. Možná nám z toho něco vysvitne. Ježíš se ptá: "Jak to, že, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ?" Pak by byla reakce na Ježíšovu otázku asi následující. To je přece jasný Ježíši, von ten trám ve vlastním oku nevidíme - těžko se to zvládá vidět trám, když ho má jeden v oku. Zkuste si to! Už vůbec neuvidíme nějakou nějakou třísku!? Je otázka jestli by to taky člověk vůbec přežil. Oko, jak víme, je totiž hodně blízko mozku... Dáváš nám hloupé otázky Ježíši...

Sestry a bratři, tudy cesta nevede, to je zřejmé i velmi průměrnému vykladači. Prostě, snad každému je zřejmé, že tu, jak je u Ježíše zvykem, mluví v podobenství a metaforicky. Jednoduše řečeno je to jakýsi srozumitelný obraz, který ale zároveň mluví o duchovní rovině našeho bytí. Například když Ježíš mluví o pastýři a ovcích, tak mluví o sobě a věřících, těch, kteří slyší jeho hlas. Když mluví o rozsévači a zasévání semene, tak je to také týká Krista a lidí, kteří zasévají Slovo Boží, nejen sedláka a pšenice. To jsou známé věci, netřeba je lidem znalých Bible vysvětlovat. Chce to jít na tu rovinu hlubší.

V té hlubší rovině, v pravdě, pozorujeme u sebe nějaký trám? Kdy si jej promítáme do třísky našeho bližního, bratra, sestry, souseda, politika, co já vím? Chyba je vlastně velmi prostá, člověk často nevidí sebe sama, svůj život, své hříchy, viny selhání. Někdy se je snaží maskovat, jindy je potlačí, že o nich ani neví, ovšem oni nám nezmizely a navíc - pak je uvidí na tom druhém. Takový prostý příklad, všimněte si, že člověk se nejvíce zlobí na takové chyby svého bližního, které má on sám. /Jsem-li třeba pomalý a nerozhodný, pak se budu někdy vztekat nad pomalostí a nerozhodností mého kamaráda, třeba/. Říká se tomu stín. Prostě to co jsme nezpracovali a nějak nám to nevědomky leží v žaludku.

Sestry a bratři, můžeme jít ještě dál. Ono se to může celé takříkajíc zvrknout. Jistě tušíte kdy. Je to tehdy, když si naše nedostatky, ale i viny a hříchy nepřipustíme, snažíme se je nevidět, jakoby nebyli, prostě je zatlačíme někam do kouta. Potíž je v tom, že oni nezmizí. Když zaženeme pavouka do kouta, tak tam také je a v noci třeba vylézá. Jak se to projeví? Třeba tak, že jednou vybouchneme, když ty chyby a viny, naše stíny, vidíme na druhém člověku.

O tomhle přesně tady Ježíš mluví. Vidíš třísku u bratra a u sebe trám nepozoruješ?...Všimněte si ten trám a tříska, to jsou vlastně stejné věci, co se týká materiálu, rozdíl je ve velikosti. Ten trám se mi promítá do té třísky, kterou vidím u bližního - u bratra. To je druhá věc, je to prostě někdo s kým se stýkám často, je to bratr, ne nikdo vzdálený, hypotetický člověk na druhé straně Země. Je to bližní, v jehož očích se vidím.

Takový stín mi může zatemnit vztah k mému bratrovi, může mezi námi ležet, všimněte si, že se prostě s někým nemusíme, může mít za následek ono odsuzování o kterém Ježíš mluvil v předchozím verši - nesuďte, abyste nebyli souzeni. Něco nedobrého se dostává na svět. Může mít za následek nelásku až nenávist. A to jsou duchovní poruchy.

Tak a teď důležitá otázka, sestry a bratři, co s tím? Ježíš zde radí jít do sebe. Vyjmout ten trám z vlastního oka. Lehko se řekne, hůře udělá. To znamená práci na sobě. Když mi třeba někdo nesedí, třeba se ptát se poctivě, proč mi nesedí. Třeba přijdu na to, že je mi trochu podobný. Znamená to i zpracovat své viny, hříchy. Znamená to, že si nebudu nic zastírat nebo namlouvat. Umět žít v pravdě o sobě samém, tak jak mě vidí Bůh Otec. Prostě, jak Ježíš říká, pak teprve prohlédneš. Jistě je to bolestivé. Práce na sobě sama vyžaduje námahu, asi i větší než sekání zahrady. Ono to totiž tne do živého. Do mých bolestí, jakoby to sráží to mé (sebe)vědomí. Už člověk není takový (duchovní) borec, který může poučovat druhé, který má vše jasné a průzračné beze stínu. Naopak člověk, který na sobě pracuje, ví o svých stínech, umí si je přiznat, přijmout je, vyznat se z nich Pánu Bohu. Jen tak se může i změnit, tedy proměnit stín, proměnit ten trám, vyjmout trám a na něco dobrého jej použít, přetvořit to v dobrou energii - křesťansky řečeno přetvořit k pravdě a lásce.

Sestry a bratři, mám takovou zkušenost, že člověk, který se snaží a žije takto pravdivě, že přijímá i svou vinu, pak je i mnohem shovívavější a láskyplnější k těm druhým, ke svým bližním - bratřím a sestrám. V tom je i jistá velikost a moudrost.

Abych to řekl ještě jinak na současném světě. Kdo je pro svět vzorem? Je to spíše člověk, který je třeba pracovitý vnějšně - jde si za svým, má tvrdé lokty, vystupuje takříkajíc chlapácky - je si jistý a sebevědomý - ale zase něčeho dosáhl - nebo je to člověk, který vede spíš duchovní život, který dovede přiznat své chyby, chodí do sebe, čerpá, má na mysli druhé lidi, ví o svých a jejich slabostech? Kdo je vzorem pro nás? A jak by se k takovým vzorům postavil Ježíš?

O tom můžeme přemýšlet třeba doma nebo teď po kázání, kromě toho, co je tím naším trámem, polenem nebo třískou. Dnes zakončím veršem 36, které dává všemu snažení směr. Ježíš říká: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. AMEN