Kázání 1. 8. 2010

Čtení: Gn 32,23-33,11

Text: Lk 15,11-24

Bratři a sestry,
asi každý si v životě říkal, jak moc potřebné, dobré a prospěšné je odpuštění. Jak je úžasné, když se s ním člověk setká a je mu/jí odpuštěno.

I téma našich dvou příběhů z Bible se točí kolem odpuštění. U Lukáše je to takové malé evangelium v evangeliu. Bez obalu si všimněte radosti a vnitřního nastavení otcova. Jak se chová? Ještě než rozmařilý syn dojde ke svému rodišti, otec mu běží naproti, hnut lítostí, přijímá ho a vystrojuje veselici. Tedy otec je připravený a nastavený na odpuštění, jeho postojem je rozevřená náruč. To se mi zdá být velmi důležité. On to zřejmě ten mládenec cítil, že se může vrátit, že může přijít. Vezměme si opak, jak těžko by se vracelo člověku, kdyby tušil, že bude odmítnut nebo dokonce ponížen. Takový člověk, hříšník, by to možná předem vzdal. To nastavení je asi nejdůležitější, byť se to dost často pomíjí. Stejně jako se pomíjí třeba to, že když chci mít důvěru, tak musím sám také důvěřovat.


Bratři a sestry, jeví se to jako samozřejmost, ale ono je to vlastně velmi obtížné. Těžko se analyzují důvody, proč je to tak těžké. Zapátrejme třeba u sebe proč je pro nás těžké odpustit lidem, i svým blízkým. Proč to nejde mně? Co v tom je? Je to jen negativní zkušenost?


Tak teď pojďme na ten starozákonní příběh, který jsme četli v prvním čtení. Ten příběh patří mezi nejhezčí ve Starém zákoně, možná právě proto, že se týká usmíření bratrů. Co si budeme povídat vztah Ezaua a Jákoba byl od první chvíle, od narození komplikovaný. Už v těle matky se strkají - jsou to dvojčata. Jákob chytá při porodu Ezaua za patu, snad protože chtěl být první již od nejútlejšího věku. Později využije Jákob slabé chvíle svého bratra a kupuje si jeho prvorozenství za misku šošovice. Řekneme si, že možná chudák Ezau nepatřil mezi nejchytřejší hochy, prozíravost, řekněme, nebyla jeho silnou stránkou. No a vrcholem jejich vztahu v mládí bylo, že matka Rebeka s Jákobem vymyslí lest a připraví Ezaua o otcovo požehnání. Na chlupatého lovce Ezaua toho moc nezbude, kromě lovu snad jen služba bratrovi. Co se dá čekat, když ho bratřík o všechno připraví? V ten moment mu ale dojde trpělivost a vyhlásí bratrovi krvavou odplatu. Jákob nic neváhá a na radu matky (za vším hledej ženu) odchází k příbuznému Lábanovi. Tady nabývá jmění, získává manželky a potomstvo a nyní, na Hospodinův příkaz, přichází zpět do svého rodiště. Nezáviděníhodná situace. Jistě si Jákob vzpomíná dobře na slova o zabití. Nepotká mě to stejně? Chvíli jsem toho byl ušetřen a teď mě to nemine, jak se mohu vyhýbat zde bratrovi?

Sestry a bratři, on udělá rozumnou věc, pošle předvoj s dary. Darem nikoho neurazíš, dodejme, že musí náležitý a velký. Přesto je plný obav. Jákob se modlí, vyjadřuje svůj strach svému Bohu. To je také důležité. Umět to vyklopit a postěžovat si. A pak přijdou ty nejzajímavější momenty na cestě k odpuštění a uzdravení a smíření. Pozorujme tu cestu dál společně. Jákob převede ženy přes brod potoka a sám tam zůstává. Sám se vystavuje svému strachu. Sám je zasažen a začíná se prát. Přichází neznámý muž, pak se ukazuje, že to není obyčejný muž a zápolí s ním. Kdybychom to chtěli zpsychologizovat, Jákob se potřebuje poprat. Potřebuje (nad sebou) zvítězit, přichází kritický moment jeho života a potřebuje se na to připravit, získat novou identitu. Vidíme, a čteme, že Jákob obstojí. Byť fyzicky ho to stojí vykloubení kyčle.

Sestry a bratři, člověk a nejvíce muž, který nerodí, potřebuje zranění, pořádné zranění v životě, aby zmoudřel a duševně a duchovně dospěl. To je známá pravda. Člověku, kterému vše prochází, proplouvá lehkou nohou životem, neví v podstatě v čem je hloubka a tíže života, vznáší se velmi lehce. Jákob si tedy odnáší i zranění. Ovšem odnáší si i novou identitu - už to není úskočný Jákob, ale je to požehnaný muž - Izrael - Zápasící Bůh. Prostě obstál.

Sestry a bratři, dnes budeme křtít malou (xy), to patří k takovému prvnímu rituálu, přijetí mezi Boží lid, zahrnutí do církve. Získává oporu, je zahrnut do modliteb společenství a může ve sboru i získávat požehnání a směr ve svém životě, přijímat odpuštění atd. Zde v tomhle příběhu již máme další stav, řekněme přechod ve středního věku. Dobu krize, dobu, kdy člověk musí zhodnocovat a přehodnocovat, vést zápas o smysl svého života, kdy dolehnou na osobnost i hříchy mládí, případně získat novou identitu - zralou identitu. Kdo toto neprodělá zůstává nezralý floutek, chybí mu zralá moudrost.

V tomhle světle můžeme vidět i to další - fyzické setkání s bratrem Ezauem. Najednou vidí, že je to možné. Najednou vidí, že je možné odpuštění. Zápasící Bůh nemusí rozdělovat rány napravo nalevo. Naopak. Stačí když vyjde, když se setká. V tom je obrovská odvaha. Klaní se Ezauovi jako velkému mocnáři či bohu - až k zemi - dává mu ze svého požehnání. I v tom je velikost. Podívejme se na bratra Ezaua. Působí tam velmi klidně až pokorně. Čekali bychom pomstu, ale Jákobovi se dostane odpuštění a přijetí. V tomto příběhu se ukáže totiž obrovská velkorysost Ezauova. Ve verši čtvrtém čteme: "Ezau se k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho;"

Nepřipomíná nám to Otce, který vybíhá za svým marnotratným synem? Jejich setkání a Otcovo přijetí je vylíčeno takřka stejně. Tehdy člověk vidí tvář Boží. Oklikou se dostáváme ke klíčovému tématu celé Bible. Oklikou se dostáváme k odpuštění, přijetí, smíření. Jistě je to jak vidíme na příkladu Jákoba i konec konců marnotratného syna, docela bolestivé, oba si sahají na dno – Jákob bojuje, má strach, povedený synek z podobenství chce jíst slupky u vepřů... Obrat, pokání, zrání, to je také boj a zraňuje. Ovšem, stojí to za to.

Sestry a bratři, vážení rodičové, to je také věc, kterou by měla vědět (xy). Jak důležité je se setkat s odpuštěním, jak je důležité se o něj snažit. Je to důležité pro vztahy - znovuotevírá vztahy, je v tom nový počátek, pokračování, je to dobré pro život. V tom je jisté tajemství - setkat se s odpuštěním, to je jako setkat se s Bohem, s Boží tváří. AMEN